#
#
#
#
#

Tradiční karate je bojové umění, které ve formách (kata) ani aplikaci (kumite) nezávisí na svalové síle ani hrubé síle . Je to umění vynechání svalové síly a získání mistrovství ve formě či principech. Pouze tak můžeme během toho, kdy něco vykonáváme, zapomenout na formu a oprostit se od formy bez znásilňování principů. Navíc musíme zapomenout na sebe sama, abychom splynuli s protivníkem. Musíme ...

Nábor karate - chci začít cvičit #
Informace
RSS
Zpet

SHU HA RI

Shu ha ri je fráze, která se používá v Japonsku k popisu tří fází něčeho co se vytváří. Shu (příprava), první fáze nabývání vědomostí. Ha (zklamání) zpracování znalostí, přechod z učení do používání. Ri (svoboda) poslední fáze ovládání systému a jeho přizpůsobení na svůj vlastní systém a také  překročení dosavadních hranic systému. Tyto stádia jsou přirozenou cestou vývoje a jsou integrální součástí jakéhokoliv učícího procesu.

Pro karatistu je vědění a přemýšlení nad tím jak techniku rozvinout stejně důležité jako technický vývoj sebe samého.  Instruktoři mají zjednodušeně k dispozici množinu technik, různých kata a několik druhů kumite a ty tvoří systém Shotokan. Podle požadavků zkušebního řádu musí adept na první dan ovládat všechny techniky a pohyby těla. Co se tedy bude učit dál? Pár dalších kata? Nicméně, když dosáhnete první dan tak často od senseie uslyšíte fráze: „Černý pás je teprve začátek!“, „Pouze jsi na startu!“ nebo „Teď se můžeš začít učit.“ a všechny jsou správné. Naznačují, že rozvoj bude najednou mnohem složitější. Dan znamená v japonštině úroveň, takže první dan je první úroveň, která nám říká, že nositel je znalý základních technik, základního kumite a základních kata. Je to bod, kdy karatista začíná se studiem. Podobně jako žák ve škole, který se naučí abecedu, číst a psát, ale přesto není schopen napsat knihu.

Podle tradičního japonského zkušebního řádu se volné kumite až do prvního danu nevyužívá. Od prvního do třetího danu se vyučují pokročilá kata a praktikuje volné kumite. Pokaždé musí být detaily technik zdokonalené a vybroušenější. Od třetího danu je karatista považován za mladšího instruktora s veškerou zručností, která je požadována od karatisty systému Shotokan. Biomechanika dalších kata, která je nutné se naučit už je zvládnutá, proto nemůže být pokrok jednotlivce tak jednoznačně řízen a kontrolován jako postup od začátečníka k prvnímu danu, ale v jádru bude podobný.

Nicméně, co tedy bude karatista od třetího danu cvičit? Pouze opakovat stejné formální lekce, které cvičil posledních deset nebo patnáct let? Jak se má rozvíjet, když vybrousil své umění? A jak se má dostat od dobrého pochopení technik k mistrovskému zvládnutí technik?

V japonsku je zvykem, že jakmile někdo dosáhne třetího danu, tak přebírá odpovědnost za svůj další vývoj sám. Spíše než pravidlo je to zvyk vycházející z japonské tradice takže se podobným způsobem chovají i ostatní velké organizace, nikoli pouze karatistické. Pro čtvrtý dan a více musí adept samozřejmě znát všechny kata, ale zkušební řád obsahující předepsané cvičení neexistuje, avšak musí předvést něco jedinečného. Může to být ve formě volného kumite nebo ve formě sebeobrany. Může to také být prezentace toho jak učíte techniky a jejich aplikování do kumite. Zaměření zkušebního panelu je na pokrok a jasné znaky, že zkoušený člověk rozvíjí základní aspekty shotokan karate a rozvíjí svou vlastní cestu. To samozřejmě neznamená, že by měl opustit shotokan systém karate, ale naopak jej používá jako pevnou základnu svého pokroku a neustále zlepšuje svou úroveň.

Instruktoři a starší studenti by opravdu měli přemýšlet nad tím jak se zlepšit. Od třetího danu musí karate jít za fyzické „jak se můžu pohybovat rychleji?“ anebo „jak může udeřit tvrději“ což je stejně pouze povrchní úroveň karate. Od třetího danu by se karatista měl zabývat „Jak můžu karate udělat svým?“